move on

Červenec 2009

Black x White

23. července 2009 v 15:51 | Nameless |  K zamyšlení
...Seděl v koutě. Muž se zoufalou tváří v místnosti bez nábytku, bez oken. Jediný východ - zamčené dveře. A vedle dveří dvě tlačítka. Jedno bílé, jedno černé... Jedno z nich by mu otevřelo dveře, po stisknutí toho druhého by okamžitě zemřel. Seděl dál zadumaný v koutě a přemýtal: "Asi bude bílé tlačítko signalizovat život a černé smrt... Označují se takto už po staletí. Co když to ale není tradice, co když je to brán trochu jinak... Černé tlačítko život, takový jaký je - reálný. Bílé tlačítko smrt - uvolnění od všech starostí." Nevěděl, kdo ho sem zavřel, ten kdo to byl mohl brát žvot různě. Seděl mnoho hodin, přemýšlel, které tlačítko je to pravé. Byl nervózní, chtěl se dostat ven. Vstal, chodil okolo zdí místnost, tloukl do nich pěstmi, tloukl i do dveří... bez úspěchu... Znovu usedl do jednoho z rohů místnosti. a přemýtal dál... Kdesi vzadu v hlavě ho však hlodala jiná myšlenka: "Má smysl se vrátit do černého světa??? Není lepší bílá smrt???" Aniž si to uvědomil, jeho přemýšlení se z "kterým tlačítkem se dostanu ven?" změnilo na "kterým tlačítkem zemřu?". Pocit ztrpčení se mu z žaludku rozšiřoval do celého těla. Vstal, přišel k panelu s tlačítky. Zmáčkl obě tlačítka současně... Okamžitě zemřel...

i-love-black.blog.cz

Z Knihy Nosferatu

1. července 2009 v 22:36 | Nameless |  K zamyšlení
Takový úryvek z jedné knížky...

Vím, že to byl někdo, koho poslal ON. Snad jsem ho přivol já svými
myšlenkami. Nebo přišel ze své vlastní vůle, když zaslechl mé volání. Vše se
událo velmi rychle, byl jsem zaskočen jako ještě nikdy před tím. Byl v mé
přítomnosti již delší dobu. Stál v pozadí mého vědomí a čekal, až dočtu
příslušný text a má mysl bude volná. Uvolnil jsem se a zavřel oči.
Pocítíl jsem klid, ale zároveň prázdnotu. Věděl jsem - byl jsem si jistý -
že to všechno je někde jinde než tady, i když jsem stále seděl na svém místě.
Tu prázdnotu jsem cítil jinak, než vůbec lze slovy popsat, zrovna tak jako
celou evokaci.
V té chvíli promluvil: "Co by sis přál?"
Mé překvapení nemělo mezí, citil jsem, že se nemohu pohnout, a ani
jsem po tom netoužil, necítíl jsem strach, cítil jsem jen prázdnotu
a ustupujíci pocit z náhlého překvapení. Z překvapení z kontaktu, a proto
jsem pod vlivem všeho jen klidným hlasem odpověděl: "Smrt."
V další vteřině se stalo několik věcí najednou. Zazněl mohutný chorál
hudby tak děsivé a zároveň majestátné, že by ji nesložil žádný lidský
hudebník. Byl to jeden akord mohutného chorálu zpívaného tisícemi duší.
Tma, v níž se to všechno až dosud odehrávalo, se rozestoupila a v nejasné,
stále se měnící vzdálenosti ode mě, vyvstalo krvavě rudé panorama
světelného kuželu, který ustupoval do pozadí. V tom světle stál ON a z mé
hrudi vytahoval ostré špičaté kopí, na jehož konci měl nabodnuté moje
srdce. Necítil jsem žádnou bolest, jen obrovské vzrušení.Všechno přestalo existovat a fungovat. Věděl jsem, že je to skutečnost,
nikdy v životě jsem si nebyl tak jistý jako nyní. Vše bylo jiné. Naléhavě jsem
cítil přítomnost jiného prostoru. Čas pozbyl smyslu i vyznamu, jako vše
okolo i vše ostatní...



.