move on

Březen 2009

Anděl smrti

26. března 2009 v 19:38 | Nameless |  O drogách
Potřebuji to! Tvrdím sice že ne, ale potřebuji to! Někdo potřebuje sůl,cigarety .....a já tohle. Díky tomu se od všeho osvobodím, vzlétnu a pak už jen padám. Potřebuji to! Čím dál víc!Abych vzlétla a pak..... ne na ten pád myslet nebudu! Jen na ten pocit vzlétnutí!Potřebuju ten pocit!
Mám to držím v ruce svou trofej. Musela jsem na to dát mobil, ale tohle je mnohem lepší než mobil. Toto je má trofej! Už za chvíli vzlétnu! Teď jen najít místo. Ruce ne ty už jsou plné. Musím pod jazyk. Ano tam je akorát místo.Nepatrné píchnutí už ani necítím. Těším se jak malé dítě na.... ani nevím. Je mi jedno na co se těší malé děti.Cítím příval štěstí. Neskonalého štěstí! Nejednou necítím žádnou bolest. Mám tak strašně lehké nohy! A ruce! já létám! Cítím se tak strašně jistá. Už nejsem ta malá holka co se všeho bála.Díky Pamelo! Díky že si mě k tomu přivedla! Díky! Vzal si tě sice anděl smrti, ale díky!Vycházím z garáží kde je poslední dobou můj domov. Vznáším se. Nevím kam mě nesou nohy. Jen vím, že jsem strašně šťastná! Neskonale šťastná!Chci letět! Ale zatím se jen vznáším. Chci letět!Stojím na mostě. Šplhám po zábradlí. Teď se mi splní můj sen! Poletím! Stojím na zábradlí a váhám. Ale teď to přijde.Já letím!Já opravduletím!Zavírám oči. Vychutnávám i ten pocit, že letím.Všude okolo mě je svoboda.Otevírám oči a dívám se někomu do očí. Ležím v náruči Anděla Smrti. na tváři mám jen nepřítomný výraz dokonalého šěstí."Splnila jsi si svůj sen. Teď za něj musíš zaplatit." šeptá mi Anděl Smrti.


Pád na dno...

12. března 2009 v 9:53 | Nameless |  Citáty

Jste nahoře...je vám krásně nebo jste aspoň v pohodě...pak přijde rána,která vás začíná potápět...Začínáte padat...Chvíli se plácáte na hladině a pak...se začínáte topit...Chcete se nadechnout,ale nejde to...pořád vás ten smutek tahá dolů...Někdy vám někdo podá ruku,ale vy na ni nedošáhnete...možná nechcete...jste na dně....


Slastně usínám, navždy...

11. března 2009 v 13:50 | Nameless |  O sebevraždách
Byla jsem pevně rozhodnutá ale bála jsem se. Do ruky jsem vzala žiletku a kroužila jsem s ní okolo zápěstí. Donesla jsem si do koupelny rádio a pustila si mou oblíbenou hudbu : Rette mich . K tomu jsem si lehla do vany a přemýšlela . Potom jsem stopla hudbu a došla pro tužku a papír a napsala :
Mami , brácho , sestřičko...a všichni ostatní. Je mi to líto ale já už dál žít nemohu . Martin ve mě vidí jen kamarádku , a všechno v životě se mi kazí. Nenávidím se....vím že jste si nevšimli ale už dlouho se řežu. Žiletka je moje láska .. můj přítel . Všem se vám omlouvám .... nebudte kvůli mě smutní nestojím vám za to. Jsem NIC , a NIC se neoplakává . Mé věci si rozeberte , miluju vás . Na pohřbu chci písničku Spring nicht. Sandra
Papír jsem položila na stůl , písničku pustila od začátku a lehla si do vany. Řízla jsem se . Bohužel vedle. Do jedné z mích četných ranek.
,,Zlato , jsi doma ?" ozve se z bytovích dveří máma. Sakra , stihla by mě zachránit. Dnes na to kašlu.
Vše jsem uklidila. Druhý den jsem přišla ze školy a začala brečet . Vzala jsem dopis co jsem včera napsala a dala ho vedle počítače. Nachystala jsem i Rette mich . Počkat ! Kde mám žiletku ? Sakra , nemůžu ji najít ! V zoufalství jsem vzala do ruky všechny léky z lékarničky . Lehla jsem si na postel a všechny je spolykám . Slastně usínám , navždy...u toho poslouchám Rette mich . Krásně umírám...slyším už jen tlumený výkřik...pluje se mnou ve snu....

Žít svou smrt

11. března 2009 v 13:44 | Nameless |  Nezařazené povídky
Tmavěmodrá noc. Stíny stromů vypadaly hrozivě a stříbrný měsíc, který se občas schoval za mrakem, tomu dodával hororovou atmosféru.
Stála jsem pod dubem uprostřed parku. Mírně jsem se chvěla zimou, ale vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla černý korzet a černou tenkou sukni, jsem byla ráda, že je mi zima jen trochu. Stála jsem pod tím dubem, hleděla na měsíc a čekala.
Po chvíli jsem zaslechla kroky. Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem černou postavu, přicházet postraní uličkou. Přede mnou se zastavil kluk, ne o moc starší něž já tak šestnáct maximálně osmnáct. Položila na zem černě lakovaný kufřík a usmál se na mě. Na sobě měl černě- kostkovanou košili a černé kapsáře. Kdyby ho tam uviděl někdo jiný, nejspíš by si myslel, že je to punker. Ale kdyby se mu podíval do té jeho nepřirozeně bílé tváře a těch studených očí, pochopil by, že je to něco "jiného".

Sebevrah

11. března 2009 v 13:40 | Nameless |  O sebevraždách
Stál na mostě a hleděl na temnou hladinu řeky.
Má to vůbec smysl, být tady? Povzdechl si. Temná voda jakoby ho volala. Jako kdyby chtěla, aby do ní skočil a s tím vším skončil. Nikomu nebude scházet. Pár dní si pobrečí, ale to bude tak všechno. Nic za sebou nenechá. Brzy si nikdo nevzpomene na toho tichého chlapce. Všichni zapomenou. Všichni…
Trochu ho to děsilo, ale on si taky přál zapomenout na vše a na všechny. Za chvíli vyjde slunce, chtěl ho ještě naposled vidět. Zlaté, žhnoucí slunce, které ho nikdy nezahřívalo. Vždycky cítil jen chlad. Jako by se mu teplé sluneční paprsky vyhýbaly.
Když svému jedinému příteli řekl, co chce udělat, pravil jen: ,,Jsi srab že se nepostavíš osudu." Ale právě tohle osud chtěl. Jeho smrt.
Lehce se přehoupl přes zábradlí. Bylo studené a mokré ranní rosou.
Nad vodou se objevily první paprsky zlatého slunce a ozářily jeho bledou tvář. Bál se, ale byl odhodlaný s tím skončit.
Jeho křehké ruce pustily zábradlí. Naklonil se do předu a...padal...
Vstříct ledové vodě.
Vstříct zarostlému hrobu.
Vstříct smrti.


.....


.